Až přijde tvůj čas ...

Ty, jež jsi věčným odrazem mého stínu,

přijímám Tě, nebojím se Tvé bolesti, temnoty, úzkosti, prázdnoty, strachů

přijímám Tě,

jsem silná uvnitř jsem ve svém středu a nabízím ti lásku, přijetí a odpuštění

tak přijď, až přijde Tvůj čas a otevřeme spolu brány Zdroje nekonečné přítomnosti

Na všechno co se mi děje (dělo) v mém životě, se dívám jako na zrcadlo.

Reakci. Pošťouchnutí. Zprávu. Směrovku. Bez dalšího hodnocení.

Když hodnotím a nepřijímám, tak cítím bolest. Ale jen do chvíle, kdy se proberu z role oběti a začnu se smát sama sobě. Jak mé ego chce být důležité. Smích přináší úlevu, sebepřijetí.

A nový úhel pohledu, který mi umožňuje žít podle mě. Podle mé duše.

Moje bolest, trápení, strachy, úzkost, které jsem prožívala, byly tvořeny z mého strachu, z posuzování, odsuzování a odmítání, z nepřijetí sebe i ostatních.

Odmítala jsem svoje emoce, situace, které mi do života přicházely. Bolest mi způsobovaly i moje představy a domněnky, jak by se mělo něco dít.

A unikalo mi co se doopravdy děje.

Neviděla jsem, že nejbolestivější bylo odpojení se od sebe sama. Když se dívám na svou minulost ted', vidím, jen situace, souvislosti, co vedlo k čemu. Mám pochopení i odpuštění pro sebe i druhé.

Cítím osvobození.

Minulost existuje jen v naší hlavě a v našich vzpomínkách.

Někdy se minulost zhmotní v nějaké nemoci, deformaci našeho těla nebo i duše. Tady a teď jsme ale stále pány svého života a tvoříme si vlastní přítomnost i budoucnost.

S láskou a péčí k sobě.

#svoboda #cesta